I believe ... - Nezvaná návštěva

2. kapitola Nezvaná návštěva
Už to byl týden od prvního setkání Amy a Siriuse. Za ten týden se dozvěděla spoustu novinek o svém životě před tou „nehodou“. Avšak jediné, ale velmi důležité informace, se jí stále ještě nedostalo: Co se jí vlastně stalo?!
Nikdo jí na to nedokázal odpovědět. Když mohla vstát z postele, tak se pořádně prohlédla. Přejížděla očima po svém těle a hledala známky nějakého zranění. Něco, co by jí pomohlo rozluštit onu záhadu. Nenašla ale žádné čerstvější zranění. Jenom na palci levé nohy měla jizvu. Nebyla velká, spíše malá, za to ale neobyčejná. Táhla se jí okolo palce jako prsten. Zdánlivě to mohlo vypadat, že jí v minulosti museli palec přišívat na zpět, ale když se podívala blíže, tak byla překvapena. Nebyla to tak úplně jizva. Spíš jako by jí někdo nebo něco vypálilo znamení ve tvaru prstenu. Dokonce na něm bylo viditelné písmo v nějakém záhadném jazyce.
Dokud ještě byla v bezvědomí, tak tuhle „jizvu“ zkoumaly desítky nejlepších léčitelů, ale nikdo nedokázal říct, kde se tam vzala.
Trápilo ji, že jí nikdo nechce nic říct. Dokonce ani Sirius. Když ho požádala, jestli by jí mohl přinést nějaké fotky z jejího dětství, tak jen zbledl, začal koktat a kroutit se z toho. Pak přišel doktor a ušetřil Siriuse dalších odpovědí.
Náhlé a trochu neurvalé zaklepání na dveře přerušilo tok jejích zmatených a splašených myšlenek.
„Dobrý den,“ pozdravila dámu, která vešla do pokoje a teď si ji prohlížela nenávistným, ale zároveň trochu zvědavým pohledem. Měla na sobě dlouhou černou sukni z velmi kvalitní látky. A rudý korzet, který tak svíral její pas a pozvedával ňadra, že se zdálo, že z něj musí vypadnout. Další zvláštností na jejím vzhledu bylo neobvyklé tetování na jejím levém předloktí. Byla na něm lebka, z jejíž úst vylézal a kroutil se had.
Žena když viděla, kam Amy kouká, tak se pokusila neúspěšně zakrýt ono tetování dlouhým černým pláštěm, který jí halil ramena do záhybů drahé látky a v elegantních vlnách spadal až dolů ke kotníkům.
„Dobrý den,“ řekla významněji Amy, které sice neušlo, že se na ni záhadná tak dívá, nicméně si taky všimla, že neodpověděla na její pozdrav, „my se známe?“
„Ne, drahá Amy, my se neznáme,“ řekla tajemným a nebezpečně chladným hlasem, až Amy přeběhl mráz po zádech. Ze zvláštního důvodu měla pocit, že si musí na ni dávat pozor.
„A mohu Vám nějak pomoci?“ zeptala se zdvořile a přešla, že jí záhadná tyká a zná ji jménem.
„Ale zajisté. Moc bys mi pomohla, kdybys mi mohla ukázat levé chodidlo..“ zeptala se s nepřesvědčivě sladkým úsměvem neznámá.
,,Prosím?!“ zeptala se užaslým hlasem neznámé ženy.
„Imperio!“ pronesla znuděně tichým hlasem neznámá žena. Náhle sebou Amy trhla a zatmělo se jí před očima.
„Tak, a teď pomalu zvedni levou nohu a ukaž mi palec,“ dávala tiché příkazy. Když Amy poslechla, žena ztuhla vítězoslavnou radostí. Pořádně si prohlédla „jizvu“, aby si mohla být jistá.
„Pán bude mít radost,“ zamumlala si potichoučku, „jdeme vy tupci!“ zasyčela na své společníky a s tichým PRÁSK se přemístila.

„Pane,“ poklonila se a klesla na kolena, „je to ona. Má tu jizvu. Viděla jsem ji na vlastní oči.“
„Viděl vás?“ zasyčel Pán zla, jenž měl na mysli Siriuse.
,,Ne, Pane.“
,,Výborně. Potěšila jsi mě, Bellatrix.“ Tvář skrytá pod kápí se vítězoslavně usmála. A také díky tomu jí ušel zlý úsměšek Pána zla.
,,Ale abys nám tady neusnula na vavřínech, tak ti musím připomenout, kdo je tady Pán.“ A se zlým úšklebkem a za rozpačitého smíchu okolo stojících Smrtijedů namířil svojí hůlkou na vyděšenou Bellatrix a pronikavým zasyčením, které se zařezávalo hluboko do kostí, pronesl
,,Crucio!“ a místnost zalilo rudé světlo a naplnil ji ženský výkřik plný bolesti a utrpení. Výkřik, který by udělal radost spoustě lidí, kteří by rádi viděli Bellatrix Lestrange trpět.

A jeden z nich právě přicházel k osobě, o které se před chvíli mluvilo s takovým zájmem.
„Ahoj Amy,“ řekl s úsměvem, když vešel k Amy do pokoje. Když mu nikdo neodpověděl, tak se na Amy zadíval pozorněji. Ležela na bílé nemocniční posteli, která ještě více podkreslovala bledost její pokožky, v očích prázdný zamlžený výraz a ani se nehnula.
„Amy?!“ zeptal se vyděšeným hlasem Sirius. „Amy, miláčku! Co je ti?!“ začal mít až panický strach a začal s nebohou Amy třást, až se jí hlava zvrátila nazad.
„Sestro!“ začal křičet pořád dokola zoufalým hlasem Sirius a pořád třásl Amy, která však nijak nereagovala.
Když přiběhla sestra, tak jen vrhla pohled na Amy a na zničeného Siriuse, který ještě pořád držel Amy za ramena, ale díky bohu s ní už netřásl jako s vánočním stromečkem.
„Doktore!“ s výkřikem vyběhla z místnosti. ,,Byli jsme napadeni!“ Výkřik ani nedozněl dlouhou nemocniční chodbou a hned tu stáli hned tři léčitelé s hůlkami připravenými k útoku na útočníky.
Divoce se rozhlíželi po chodbě a po pokoji a když neviděli žádné nebezpečí, tak schovali hůlky a šli k Amy do pokoje podívat se, co se stalo.
Jeden léčitel se sklonil nad Amy a prohlížel ji od hlavy k patě. Když nenašel žádné vnější zranění, tak se začal věnovat její mysli. Asi po deseti minutách usilovného zkoumání a průběžného mumlání nějakých zaklínadel, se s povzdechem obrátil na Siriuse.
„Je to zvláštní,“ pronesl zamyšleným hlasem.
„Jak to myslíte?! Probuďte ji a to hned!“ dožadoval se splnění svého požadavku Sirius.
„Nevím, jestli to půjde. Zasáhla ji sice kletba Imperius, což by samo o sobě nebyl problém..“
„Tak co…“ skočil mu do řeči Sirius.
„…nicméně posílená jakousi neznámou a velice mocnou kletbou. Nedokážu ji probudit.“ Zoufale se prohrábl rukou ve vlasech. „Něco takového jsme tu ještě neměli. Nevím, co mám dělat.“ Poslední větu zašeptal takřka neslyšně nejlepší léčitel kouzelnického světa.